Články a rady

• Babička se nám s hůlkou hrbí, koupíme jí hůlku vyšší…
  Vyšší hole nic nevyřeší. Senioři se zpravidla nehrbí kvůli tomu, že se sklání za hůlkou. Jde spíše o to, že chodit zpříma je buď bolestivé, nebo se na to „musí stále myslet“. Bývá proto pomocí spíš domluva, popř. dopomoc („zkus se narovnat u stěny“).


• Babičce se už špatně vstává, koupíme jí chodítko…
  Když se někomu špatně vstává, bývá to zpravidla kvůli ochablým dolním končetinám nebo kloubním problémům. Chodítko samo člověka nezvedne. Je třeba řešit příčiny - rehabilitovat dolní i horní končetiny, nacvičit vstávání. Přitom se zpočátku uplatní spíše pevná madla, asistence druhé osoby apod. Jakmile dosáhneme dostatečné síly a dovedností, bude chodítko již velkou pomocí.


• Čím vyšší nástavec na WC, tím lepší…
  Seniorům nepomáhá pravidlo. „čím větší (dražší), tím lepší“. Když by seděli na nejvyšším WC nástavci s nohama ve vzduchu, o to hůře by se jim z něj slézalo. Nejlépe pomůžeme, když seniora necháme vyzkoušet nástavec „nanečisto“. Všeobecně platí, že do výšky uživatele cca 175cm postačí nástavec 10cm vysoký (Best 11).


• Koupíme dědečkovi kompenzační pomůcku a bude soběstačný
  Při opatření pomůcek je třeba mít na mysli, že pomůcky jsou jen věci. Senior a handicapovaný však potřebuje hlavně duševní OPORU. Pomůcky se svými uživateli nemají vztah. Nemají schopnosti, kterými své uživatele něco naučí, nevedou jim samy ruce, nohy, neléčí je. K soběstačnosti tak často nestačí, že před seniora postavíme pomůcku.


• Koupíme dědečkovi polohovací postel, bude v ní moci sedět a ležet celý den!
  Starosti se seniorem, který už těžko vstává a je přes den doma sám, by se neměly řešit jeho celodenním pobytem v lůžku. Senior často nechápe funkce ovladače, usne v poloze v sedu, visí mu hlava, mačká si žaludek, vzniká dlouhodobý tlak na bederní obratle a křížovou kost a tím vznikají proleženiny... Polohovací postel není křeslo. Polohy v lůžku by se měly často střídat (po najezení se položit, na sledování TV se posadit...) a lůžko by se mělo, dokud je to možné, opouštět.


• Babička při chůzi nezvedá nohy, chytneme jí je a pomůžeme jí s nimi šlapat…
  Dobrá vůle „rozchodit babičkám nohy“ šlapáním za ně, nemívá skoro žádný význam. Chceme-li člověku pomoci zvedat nohy, více mu pomůžeme jemným poplácáním přední strany stehen, holení, nártů, či pohlazením zad. Nabudí to stereotyp chůze lépe.


• Chodítko s kolečky je lepší, než bez koleček, bude dědečkovi hezky jezdit…
  Může se sice zdát, že chůze s „ohrádkovým“ chodítkem s kolečky bude snazší, ale v praxi často narazíme na psychický blok seniorů: „co když mi to ujede“? První pokusy s chodítkem bývají nejlepší s pevným chodítkem na čtyřech „špuntech“, které si uživatel před sebou „popondavá“.


• Vozík? Tak ten nejlehčí!
  Je třeba rozlišovat dvě třídy vozíků. Pro seniory a „pasivnější“ uživatele nejsou vhodné vozíky „aktivní“ – superlehké. Senior potřebuje veškerý komfort – vysoká záda, zesílený sedák a opěrku, kvalitní područky apod. I takové vozíky jsou dnes již odlehčené (do 15kg). Superlehké vozíky pro aktivní uživatele (s přerušením míchy) pro seniory nebývají vhodné.


• Vozík? Tak už rovnou elektrický…
  Znovu neplatí, že dražší a sofistikovanější pomůcka znamená lepší řešení. Pro seniory a handicapované je důležité, aby zůstali aktivní. Na elektrických vozících handicapovaní zpohodlní, přiberou na váze, zeslábnou... Při transportu a údržbě také působí elektrický vozík větší problémy, než vozík skládací. Pokud bydlí handicapovaný v kopcovitém terénu, je namístě i elektrický vozík (ať už přidělený pojišťovnou nebo zakoupený). Elektrický vozík však přidělí pojišťovna jen na doporučení více specialistů, tedy pokud postižení dosáhne vysokého stupně.


• Špatně se mi leze do vany, koupím si schůdek, anebo rovnou dvouschůdek!
  Podobné. Když senior vystoupá na dvouschůdek a podívá se z něj do hloubky vany, pouze se mu zamotá hlava a na pomůcku již nikdy nevstoupí. Navrhneme proto obyčejný schůdek s integrovaným madlem nebo schůdek v kombinaci se samostatným madlem. Dvouschůdek pomůže např. při nastupování do mikrobusu.


• Čím měkčí a dražší matrace, tím lepší…
  Pro člověka trvale upoutaného na lůžko je skutečně lepší měkčí matrace, která jej „obtěsná“ ze všech stran a tím eliminuje vznik proleženin. Avšak u člověka, který se polohuje sám - přetáčí se, vstává z lůžka, usedá na ně... je příliš měkká matrace naopak přítěž.


• Babičce začínají v posteli rudnout paty, koupíme jí věnečky pod paty a přestanou!
  Začínající proleženiny jsou vážným vitálním ohrožením. Vnější vlivy – podložky, mastičky, gely... však mají jen malý efekt. Nastoupit musí profesionální polohování, jemná masáž, prokrvení, časté odvětrání.


• Dědeček má revma na rukách, koupíme mu gumový kroužek, ať si to rozcvičuje!
  Pro laika je gumový kroužek první asociací na „cvičení rukou“. Kroužky ale skýtají cvičení velmi jednostranné a násilné. Mohlo by naopak stav zhoršit. „Revma“ se cvičí hlavně za asistence druhé osoby - masážemi, protažením do plných rozsahů, odtažením kloubních plošek (nejlépe po prohřátí ve vodě). Roztahování prstů (např. s jemnou gumičkou přes prsty) udělá lépe.


• Na židli u počítače mě bolí záda, koupím si sedací míč (klín) a přestanou…
  Zakoupení míče, sedací čočky, klínu, drahé anatomické židle... je dobrý počin, ale i zde platí, že pomůcka sama bolesti nezahojí. Ani nekonečné masáže nepomohou. Při dlouhém sezení se člověk musí naučit sedět dynamicky, dát si časté přestávky na „zavrtění se“, „zaskákání“, zacvičení páteře, vytřepání rukou, oční gymnastiku, prodýchání...

Organizační otázky

• Pan doktor mi řekl, že na pomůcku nemám nárok...
  U kompenzačních pomůcek je třeba se dobře informovat, které jsou hrazené pojišťovnou a které nikoli. Zejména senioři, kteří nemají dostatek informací a jsou odkázáni na pomoc druhých, tápou. V katalozích, v prodejnách a na internetu je u pomůcek vždy napsáno, zda pomůcku pojišťovna hradí nebo ne. Bohužel, někdy tápou i sami lékaři. Jsou známy i případy, kdy lékaři upřeli pojištěnci pomůcku, kterou by jim bývala pojišťovna uhradila. Na některé nehrazené pomůcky může přispět místní sociální odbor nebo i nadace.


• Moje paní doktorka mi určitě předepíše tu nejlepší pomůcku, nechám to na ní!
  I když jsou někteří specialisté (oprávnění předepisovat pomůcky) ochotní, nemusí vždy předepsat to nejvhodnější. Pomůcku sice předepisuje lékař, ale vyzkoušet si ji má uživatel sám! A má právo nalézt si takovou pomůcku, která mu bude nejlépe vyhovovat. Není radno nechat výběr pomůcky na lékaři. Mívají šuplíky plné katalogů nebo naopak protěžují dodavatele jednoho. Při vší snaze od stolu nemusí předepsat pomůcku bez rizika, že uživatel se s ní bude pouze trápit, dokud nebude mít nárok na pomůcku novou. Ideální výběr bývá po konzultaci všech účastněných – pojištěnce, odborného lékaře (terapeuta) a zástupce firmy, která pomůcku dodává. Zdravotní pojišťovna pak následně rozhodne, prostřednictvím svého revizního lékaře, zda se nejedná o pomůcku zbytečně finančně nákladnou.


• Potřebuji pomůcku rychle, koupím si ji a pak půjdu s účtenkou na pojišťovnu. Tam mi peníze vrátí…
  Metodika pojišťoven toto nedovoluje. Klient si má pomůcku nejprve vyzkoušet (i u více firem) a obrátit se na odborného lékaře (nikoli „obvoďáka“), s žádostí o předepsání pomůcky. Lékař pomůcku a její kód předepíše na poukaz a je-li třeba schválení pomůcky revizním lékařem pojišťovny, odešle poukaz ke schválení. Klient se schváleným poukazem jde k distributorovi pomůcek, u něhož si pomůcku vybral. Pokud je klient propouštěn z nemocnice, měl by obdržet schválený poukaz v den propuštění, aby mohl pomůcku doma ihned použít.


• Pojišťovna mi nabízí repasovanou pomůcku, já chci ale novou. Vezmu si tedy poukaz na repasovanou a rozdíl ceny doplatím…
  Pokud pojišťovna vystaví poukaz na repasovanou pomůcku (zpravidla jde o pomůcky dražší - polohovací postele, invalidní vozíky, zvedáky...), vybrala již konkrétní pomůcku s konkrétním skladovým číslem a s konkrétní dobou „dožití“. Repasovanou pomůcku musí také přednostně nabídnout pojištěnci i dodavatelská firma, pokud ji má skladem. Námitky uživatelů, že si platí pojištění, a tak mají nárok na novou pomůcku, většinou nic nevyřeší a doplácet rozdíl ceny na pomůcku novou nelze. Pokud uživatel trvá na pomůcce nové, musí si pomůcku koupit ze svého.


• Po babičce nám zůstal vozík, prodáme ho - někomu to pomůže a vyděláme!
  Pokud byla cirkulovatelná pomůcka zapůjčena pojišťovnou (uživatel podepisoval při jejím převzetí výpůjční smlouvu), zůstává i po uzdravení/smrti pojištěnce stále ve vlastnictví pojišťovny. Uživatel pomůcku nesmí nijak upravovat, prodávat, ani ji půjčovat dál. Bude pojišťovnou vyzván, aby pomůcku vrátil.


• Moje postel už má odžitou svou dobu, mám automaticky nárok na novou
  Neplatí, že pokud užitná doba pomůcky uplynula, může se uživatel automaticky domáhat pomůcky nové. V mnoha případech vyšle pojišťovna technika, ten pomůcku prohlédne, a pokud neshledá funkční závady a výrazné opotřebení, životnost pomůcky prodlouží.